MV a výstava klubu 14.-.15.5.2011 Praha

V sobotu se konala Speciálka Klubu chovatelů naháčů, v neděli pak mezinárodní výstava v Praze.  Německé rozhodčí nepotkáme na každé výstavě, byla jsem na ně zvědavá.  V sobotu peruány posuzoval Peter Machetanz. Byl příjemný a korektní, dával vystavovatelům čas na přípravu. Končil s posuzováním také později, než jeho německá  kolegyně vedle v kruhu u číňánků.  Škoda jen, že v kruhu nebyla překladatelka.

V neděli byla mezinárodní výstava. Rozhodčí se prohodili. Nás posuzovala paní Linda Reinelt – Gebauer. Už po sobotě jsme byli připraveni na to, že ne všichni budou posouzeni známkou výbornou, jak je to ve většině případů. Rozhodčí má ale právo posuzovat dle svého nejlepšího svědomí a vědomí. S tímto souhlasím. Co mě ale vadí je ten fakt, že se se psy nezachází korektně. Většina našich i zahraničních rozhodčích se snaží o to, aby se psy bylo zacházeno pěkně, bez tahání, bez škubání, tahání psa za ocas a jiné části těla, bez negativních emocí. A korektní manipulaci vystavovatelů se svými psy oceňují. Nezapomenutelná v této věci je makedonská rozhodčí, paní Minova, která o tom při posuzování přímo hovořila.

Připadalo mi, že paní rozhodčí v našem kruhu není v pohodě a to se přenášelo na psy a vystavovatele. Jeden malý pes seskočil se stolu a už nebyl posouzen. Dva peruáni – štěňata, měli problém s posouzením, jedno nebylo posouzeno, prý pro agresivitu. Viděli jsme jen to, že couval před rozhodčí. Tento psí dorostenec se pohyboval před posuzováním vedle mne a a díky své zvědavosti neměl s nikým problém, nechal se kdykoli pohladit. Jeho majitelka své výstavní zkušenosti teprve sbírá, proto byla velmi překvapena chováním rozhodčí, která ho ihned odmítla posoudit bez toho, aniž by se pokusila na štěně sáhnout třeba jinak, než zepředu. To další dvě vystavovatelky se ihned ozvaly, když rozhodčí měla v úmyslu je neposoudit pro úlek psa. Obě fenky se po kontaktu s rozhodčí po chvilce „daly dohromady“ a dostaly pěkný posudek. Jak málo stačilo…

Aninka je ve výstavním kruhu ostřílený matador, ale i ona měla problém. Paní rozhodčí si ji chtěla prohlédnout na stole. Začala jsem ji tedy tam stavět do výstavního postoje.  Mutno podotknout, že kobereček pod psy byl nasáklý právě rozlitou kávou, což  je pro některé peruány diskomfortní. Paní rozhodčí asi spěchala, tak mě odstrčila a chytla Aninku pod ocasem a současně zepředu za krk a vytáhla ji nahoru. Toto Ania v životě nezažila, tak hrubé zacházení a poskládala se  dolů na mokrou podložku. Rozhodčí nečekala, až se zase postaví a raději nás poslala běhat. Výstavní postoj na zemi jsme už zvládly jako jindy. Nepochopila jsem, co paní rozhodčí hledala pod ocasem, varlata nemáme. Za ocas nikdy Aniu netahám, maximálně jí ho jemně zvednu, abych vyrovnala horní linii. Aninka se díky svým zkušenostem brzy z tohoto nemilého překvapení ve výstavním kruhu brzy vzpamatuje, jen lituji ostatní psy, kteří  na tento okamžik dlouho trénovali a teď mohou začít znovu.  

Chápu, že u psů, kteří mají bohatou srst, není vidět dobře osvalení a některé partie těla a rozhodčí si je  proto musí osahat, ale u peruánů?

Psi jsou živí tvorové, cítí doteky jako my. Dovedu si představit, jak bych se cítila já kdyby mě někdo takhle podebral v místech, kde rozhodčí podebrala Aniu bez upozornění, asi bych se bránila mnohem více…

Svůj nepěkný pocit s posuzování jsem zahnala až večer na koncertu Pražského jara, který byl odměnou a balzámem na duši.

Doufám, že tato nešťastná volba rozhodčích bude jen volbou ojedinělou a my se příště na klubové výstavě  setkáme s posuzovateli, kteří budou příjemní hlavně ke psům.