Viracocha - vzpomínáme

Smutná zpráva - rozloučení s Viracochou  

 Těžko se mi píší poslední řádky o tomto členu naší smečky. Je to již několik týdnů co zemřel, a mně se stále nechce věřit, že kolem mě už nepobíhá, neodpočívá, nebude mě budit a už vůbec ne nadšeně vítat po každém příchodu domů velký peruánský naháč Viracocha de Bodhisattva.

Bylo pondělí 21.2. navečer, kdy si osud pohrál s našimi životy, a Viracocha na pravidelné procházce kousek od obce Suchohrdly vběhl do cesty právě projíždějícímu autu. Proč se v tuto chvíli rozhodl zachovat pro jeho povahu neobvykle, mohu jen spekulovat.

 Viri přišel do mého bytostného života nečekaně. A nečekaně i odešel. To, co mi za tu krátkou dobu stihl dát je pro mě velice cenné.

 Provázel mě téměř čtyři roky jedním zvláštním životním obdobím. Odešel ve chvíli, kdy jsme spolu prožívali nejpříjemnější období. V době, kdy se přestával bát cizích lidí a nechal se od nich vodit a hlídat, měl nejvíce psích i lidských kamarádů, chodil po městě na volno, těšil se na agility a nabíral rychlost a přesnost. Zapamatoval si čtyři místa- domovy. Když jsme se k některému blížili, nadšeně vrtěl ocasem. Když zůstával ve svém „trvalém bydlíšti“ se svou smečkou, těšil se nejen na mě a nespokojil se jen s mým příchodem, ale zároveň čekal i na člověka, který mu teprve nedávno padl „do oka“.       

Na podzim Virík dosáhl věku šesti let. Společný život jsme začali v jeho téměř třech letech, kdy měl za sebou spoustu výstav a procestovaných měst, zemí, najeto spousty kilometrů a spoustu jiných zážitků. S výstavami jsme pokračovali nadále až do minulého roku. Ze „světa výstav“ jsme odešli a začali jsme žít osobní život. Viríka nikdy prezentace své bytosti na veřejnosti nelákala. Chtěl být sám sebou a tak se i choval. A já jsem pochopila, že jeho posláním není to, abych ho ukazovala „světu“ ale společné soužití a obohacení jeden druhého. Celé tři roky jsem se snažila pracovat na jeho povaze. Byly dny, kdy jsem byla plná elánu a optimizmu, že jeho povahu změníme mávnutím kouzelného proutku ale také dny, kdy jsem vzdávala veškerou neději. Než jsem pochopila, že ne vždy jdeme tou správnou cestou. Návštěva psích psychologů, výcvikářů, trénink v terénu a další se neobejdou bez individuálního přístupu. Žádná dosud vymyšlená metoda pro nás nebyla stoprocentně účinná.

Teprve změna prostředí a lidského okolí nás dovedla na cestu, na které jsme udělali největší kroky. Virík se začal měnit v normálního psa.  Viri chodil na procházkách vždy způsobně u nohy - neběhal s ostatními psy. Nyní začal dovádět nejen s psími kamarády, ale i sám, začal si užívat běh a volnost. Loňský rok jsme s Viríkem vyhráli boj s nekonečnými  problémy s pokožkou, agility začalo vypadat jako agility, začali jsme chodit na volno ve městě a v přítomnosti cizích psů… Viri si rychle zvykl na městský život. Těšil se na jízdu po dálnici směr město stejně tak jako domů, což byly Suchohrdly a jeho smečka.  Našel další osobu, kterou pustil do svého velmi malého osobního prostoru. Do té doby jsem to byla pouze já a moje máma. Tento člověk, můj přítel,  bral Viríka takového jaký byl. Zvykli si na sebe velmi rychle a Viri s ním rád trávil čas. Viri mu začal důvěřovat a bral jej jako silného vůdce, se kterým se nemusí bát. V některých situacích jsem to až nechápala- když šli bez vodítka po městě, cestovali autobusem a Viri ležel klidně přesto, že přes něj co chvíli přeskakovali cestující. Rádi spolu sportovali – běhali. Pochopila jsem, že původní francouzský majitel měl opravdu silnou povahu a že mu jeho psi velmi důvěřovali, byl pro ně vůdce smečky. Viri příjezdem do Čech najednou pána ztratil a nikdo mu ho nedovedl nahradit. Až se objevil někdo další…někdo, kdo neřešil to, že se Viri může leknout toho či onoho, vyvést to nebo ještě něco jiného, že může na svou obranu kousnout. Ti dva si zkrátka „sedli“. Viděla jsem velkou změnu v jeho povaze, a kdo ho znal více, všimnul si toho.  

Viri byl můj ochránce a učitel. Svým výše zmiňovaným chováním mi dával najevo, jak by se mu život líbil, jak se na situaci dívá on. Jeho nejcennější vlastností je empatie a osobní názor na každého jedince. Tento pes nikdy nepřijal myšlenku, že se má nechat pohladit od všech lidí stejně. Věděl, že lidé mají svou povahu a osobnost a ne všechny osobnosti mu sedly. Přála bych si mít tuto jeho vlastnost.

Něco málo k výstavní „kariéře“ :

Viriho posuzovalo 36 rozhodčích. 39x získal ocenění výborný, 3x velmi dobrý, 1x dobrý, 1x nedostatečný a dvakrát ho rozhodčí odmítli posoudit. Má na svém výstavním kontě 25x titul CAC, 6 res. CAC, 13x CACIB, 5x res. CACIB, 13x BOB, klubový vítěz, výtěz speciální výstavy a národní vítěz. Je šampionem 5ti zemí a Grand šampionem. Na mezinárodní výstavě v ČR se dostal do užšího výběru skupiny V. Pokud by mohli být interšampionem i psi s neúplným průkazem původu, podmínku pro udělení splňuje dvojnásobně.

Navštívil 15 zemí Evropy.

S jeho výcvikem mi pomáhalo 8 profesionálních výcvikářů.

3x se zúčastnil výcvikového tábora ve Svojanově. Na posledním táboře jsme spolu za naší práci byli oceněni Cenou výcvikářů.

Děkuji za pomoc všem, kteří mi pomohli ve výcviku poslušnosti a agility, lékařům, kamarádům a známým za to, že Viríka brali takového jaký je. 

A nejvíce děkuji rodině, která mi umožnila s Virim prožít tři roky a zajistila veškeré finanční náklady na jeho život, léčbu, záliby a výstavy.  

                Ať je Viri kdekoli, přejeme mu krásnou další cestu.

A doplnění adresované těm kteří se chtějí na věc podívat i z druhé stránky virtuálních internetových diskusí …

Virík nikdy neměl štěňata, byť měl předpoklady nést cenné geny pro další generace. Doposud se neozvala  fena, se kterou by se tyto předpoklady zúročily. Nebylo mým cílem na tomto psu chovat. Virika nám svěřil pan Viel, aby u nás žil a měl se dobře. A my jsme ho brali jako psa- přítele člověka. Nikdy jsem o něm neuvažovala jako o „importu ze zahraničí“ či „zahraniční krvi“ tak, jak mu někteří dávají tyto přípony- paradoxně v kladném slova smyslu pouze až po smrti.   

Vím, že jsou lidé, kteří vnímají psa jako prostředek ke svému zviditelnění . Jen takoví lidé dokáží vykřičet pro mě a mnohé jinak zcela osobní zprávu do světa jako velkou senzaci a postavit se s ní na pár chvil do role ublížených a nejzraněnějších. Toto jen dokazuje jakou cenu pro ně má pes. Sama jsem se musela v prvních chvílích vyrovnávat se ztrátou psa, který mi byl oddaný, se ztrátou psího přítele a nechtěla jsem tuto skutečnost přijmout. Snad rozumní lidé pochopí, že pro mě nebylo v tu chvíli prioritou křičet smutnou zprávu do světa a už vůbec ne být litována okolím. Každý se vyrovnáváme s těmito situacemi po svém a okolí by mělo respektovat soukromí a osobní život.

Eliška

Viracocha de Bodhisattva je peruánský naháč velký. Narodil se 31.10.2004 ve Francii. Měří 54 cm a váží 24 kg. Má silnou pevnou kostru a výbornou mechaniku pohybu. Jeho rodiče pochází z Peru.

Viracocha se může pochlubit plným chrupem, který je mezi nahými peruány velmi ojedinělý.

Viracocha de Bodhisattva, kterému nyní říkáme Viri, se začlenil mezi naši smečku až v jeho dvou a půl letech. Pochází z Francie z jedné z nejúspěšnějších chovatelských stanic v Evropě. Jean Claude Viel, majitel této chovatelské stanice, byl dlouholetým chovatelem. Ve svých odchovech hleděl na vyváženost velikostních rázů (vůbec nekřížil velikostní rázy) a tím na morfologickou jednotnost a vyváženost každého psa. Jeho odchovy jsou proporcionálně velmi podobné a zachovávají si ušlechtilý vzhled- silnou a pevnou kostru, hrudník, hlavu a jednotnou barvu (a to i osrstěných štěňat)- typické pro peruánské naháče v Peru. Toto nás již dříve moc zaujalo a jeho psi se nám vždy líbili. Jediná fena z této ch.stanice - Calista - byla do té doby  v ch. stanici Peruano u paní Růžičkové. Právě naše osrstěná peruánka Aisha je její potomek. Proto pro nás bylo ctí, když nám paní Růžičková (velmi dobrá známá pana Viela) zavola zprávu, že z důvodu nemoci pan Viel hledá nový domov pro některé jeho psy. Ihned jsme začali o nabídce přemýšlet. Nejdříve jsme chtěli fenku, ale protože už jsme měli Berušku a Aishu, bála jsem se, že by se nemusely dobře s nově příchozí starší fenou snést. Rozhodli jsme tedy, že pana Viela požádáme o psa a napsali pár řádek o nás. Nic víc konkrétního jsme nevěděli. Pan Viel nám poslal jméno psa, kterého pro nás vybral, s fotkou a popisem výstavních úspěchů. Společně s Viracochou měli do Česka přicestovat také Urubambi de Bodhisattva a Amazonia del Nari Valac, kteří našli nový domov u paní Tomanové (ch. stanice Slezký sen).

A tak jsme se v Praze, kam je osobně p. Viel přivezl, poprvé setkali s Virim. Po příjezdu domů vyběhl Viri z auta na naši zahradu a zmateně pobíhal. Není se čemu divit. Peruáni jsou velmi citliví na jakoukoli změnu. O to hůře, když cítí, že se ocitli s cizími lidmi na cizí zahradě a že je jejich pán předal do neznámých rukou a odjel hodně daleko. Viriho se nám v pozdních hodinách podařilo nalákat domů. Noc přečkal v připravené boudičce se mnou v pokoji. Druhý den jsme jej pustili opět na zahradu a Viri jakoby se ještě více začal bát a tak se k nikomu celý den a celou noc nepřiblížil blíže než na tři metry. Mysleli jsme, že se to co nevidět uklidní. Velkou zkouškou trpělivosti a vůle jsem si prošla, když už jsme třetí den ráno vymýšleli, jak utahaného, unaveného a hladového peruána chytneme a „vysvětlíme“ mu, že s ním chceme být přátelé a že toto je jeho nový domov. Geniální se ukázal nápad táty využít starý kotec pro ovčáky, dát do něj jídlo, natáhnout provaz do okna kuchyně a čekat až Viri hladový a slabý najde jídlo, zajde dovnitř a já za ním budu moci zavřít dvířka. Po dvou hodinách čekání se tak stalo. Další hodinu jsem ho lákala a vykládala mu doslova pohádky. Jakmile jsem cítila, že rezignoval a začal mi věřit (nic jiného mu zřejmě nezbývalo), vzala jsem ho do svého pokoje. Od té doby jsem ho chodila venčit na vodítku. Po pár dnech si na mne zvykl tak, že se ode mne neodloučil ani na krok. Tenkrát se mezi námi vytvořilo velice silné pouto.

Trvalo celé týdny než si Viri zvykl na ostatní členy rodiny. Nejrychleji na mámu, sestru, bratra. Na mužské členy rodiny to bylo horší.  
Viracocha je obecně rezervovanější povahy. Po třech a půl letech, co je Viri u nás, jsem si začala uvědomovat, že stejně jako nemám ráda já, když na mě někdo cizí sahá, nemá to rád ani pes. A proč by měl? Viriho nemáme na mazlení s cizími lidmi. Tam, kde je potřeba, nechá na sebe sáhnout, ale zvláštní a zbytečné osahávání nevyžaduje. A my to respektujeme. Stejně jako on respektuje, že prohlídka u veterináře je nutná a výstavy, poslušnost a agility zábava, kde se prostě s lidmi setká. K této „smlouvě“ mezi námi jsme za ty roky dospěli pravidelným výcvikem poslušnosti, chozením mezi lidi a pro něj zábavnou aktivitou jako agility, běhání a cestování.
Viri je oddaný hlídač. Hlídá doma, na zahradě i u mámy v práci, kam rád chodí. Miluje společnost ostatních psů, je rád v přítomnosti své smečky. Proto je problémem, když má zůstat na chvíli sám. Za přiměřených okolností by nikdy člověku neublížil- pokud má možnost, raději uteče.

Jeho velkým koníčkem je běhání a agility. Ze začátku jsme na parkuru bojovali, více než překážky ho zajímali jiní psi, čmuchání, odbíhání. Tento sport ho ještě před dvěma lety vůbec neoslovoval. I zde jsem okusila, jak nádherná může být trpělivost a nakonec s ní člověk dosáhne překvapivých výsledků. Těžké začátky jsme měli ztížené také situací na bývalém cvičišti, kam jsme agility jezdili trénovat. Přes profesionalitu tamějších trenérů bylo znát, že pokud se nejedná o psa, který bezhlavě plní každé přání psovoda, nejsou pro ně primitivní plemena žádnou výzvou. Změnili jsme cvičák a začali jezdit do Znojma. Za partou lidí, kteří respektují jakékoli plemeno a umí s ním pracovat. Díky tomuto přístupu tamějších členů klubu se Viri dostal na úroveň, o které se nám mohlo jen zdát. Zvládá jakoukoli překážku, běhá technicky a rychle. Na agility se moc těší a již v typických serpentinách před cvičákem „zpívá“. Tam chodíme také na poslušnost a jakmile nám to čas dovolí, troufneme si také na nějakou zkoušku poslušnosti.
Viri má i výstavní úspěchy. Než k nám přijel, měl na kontě šampionáty ze tří zemí, nesčetně titulů CAC, CACIB a BOB. S panem Vielem a dalšími psy procestoval velkou část Evropy a najezdil mnoho kilometrů. Možná proto Viri rád cestuje. Těší se na jízdu autem, pozoruje okolní krajinu nebo spí na zadních sedadlech. Jakoby se těšil až dojedeme na nové místo a on ho bude moci prozkoumat, setkat se s novými psy, lidmi a prostředím.  Rád pobývá v autě. Zaleze si tam, i když je na zahradě a auto má jen otevřené dveře. Asi jej považuje za svůj pelíšek. Není se co divit, opravdu procestoval v autě mnoho času. I když je rezervovaný, je moc a moc zvědavý. Za pobytu v Česku jsme s Virim jezdili na výstavy v Česku, Rakousku, Slovensku, Maďarsku a v Polsku. Jeho velkou předností je výborná mechanika pohybu, dobrá stavba těla a výrazná samčí hlava. Jedinou slabostí, na kterou jsme u některých rozhodčí narazili, byla jeho rezervovanost. 

V posledních měsících je jeho dalším domovem Olomouc. Tam pobývá v pracovních dnech. Potkal tady nové přátele - psí i lidské. Naučil se žít ve městě, pohybovat se tu i bez vodítka, navštěvovat obchody, sportovní zařízení, parky, je možno ho vzít na jakoukoli návštěvu přátel, kde se chová velice společensky. Dá se říct, že město ho "baví", je tam vzruch, zábava, plno nových psích holek, ale i lidí, kteří ho mají rádi a on to cítí. 

Viri je empatický a citlivý. Je vděčný za každou aktivitu, kterou mu člověk nabídne. Vyžaduje společnost a dovede se přizpůsobit každé situaci. Zároveň má rád řád, pravidelnost a pořádek.